Karel Farský byl duchovním, jedním ze zakladatelů a prvním patriarchou Církve československé husitské, když původně působil jako učitel náboženství na reálné škole v Plzni. Byl zakladatelem církve, která v nedávné době slavila výročí 100 let od svého založení, k němuž došlo 8. ledna 1920.
V oblasti etických nároků na společenství věřících klade mimo jiné důraz na sebekritiku ve smyslu ideje chudé církve. V rámci této kritiky se ovšem obrací i na významné politické činitele, kdy přichází s postojem, že mravouka náboženská je té civilní nadřazená, nejen z důvodu toho, že ji ve vícero směrech i implikuje. • Jako jednu z nejsilnějších oblastí Kristova poselství chápe Farský nauku o odpuštění, „nastavení druhé tváře“. Odpuštění přitom vnímá ve třech směrech – odpuštění bližnímu, následnému smíření se s ním a posléze smíření se se sebou samým a s Bohem.
Materialismus v životě člověka a společnosti akceptuje pouze do té míry, do které je jeho výsledkem pomoc bližnímu. Jakékoliv sobectví či uchopení bohatství pro mnohdy nemorální osobní prospěch přímo odsuzuje, a to jak na straně kléru, tak na straně společenství věřících.
Jako jeden z největších prohřešků člověka vnímá zradu, ne náhodou často spojenou s korupcí. V tomto ohledu se Farský snaží i do jisté míry své souvěrce, mohli bychom říci „eklesiologicky varovat“ skrze náchylnost nové církve k takovému jednání.
V oblasti křesťanské lásky k bližnímu se neváhá pustit do kritiky jak dominantních církví napříč dějinami, tak i do kritiky nově vzniklého československého státu. V kritice státu přichází s kontroverzní výtkou stranické politice, která podle něho dělá mnohé chyby tím, že se uchyluje k nešťastným kompromisům. V otázce jak církevní tak obecně společenské solidarity zastává radikálnější postoje.
