Pastoračně vizitační hovory 2023
Vážené sestry, vážení bratři,
moc Vás všechny zdravím a jako každý rok posílám i nyní tabulky pro vyplnění pastoračně-vizitačních hovorů, viz dopis.
S přáním všeho dobrého,
Martina Hájková
Vážené sestry, vážení bratři,
moc Vás všechny zdravím a jako každý rok posílám i nyní tabulky pro vyplnění pastoračně-vizitačních hovorů, viz dopis.
S přáním všeho dobrého,
Martina Hájková
Sestry a bratři, pokoj Vám.
Dnešní čtení evangelia se nese ve znamení, které bychom mohli popsat nebo nazvat jako důležité či osudové, případně rozhodující setkání.
Každý z nás má zkušenost s odloučením od blízké nebo nejbližší osoby. I novorozenec poznává tu, v tuto chvíli pro něj nejdůležitější osobu, svou matku. Ta je pro něj zárukou přežití, péče a lásky. A i později, když jsme již dospělí, známe ten smutek, stesk, když nejsme v blízkosti milované osoby. Mnohdy nás naplní pocit prázdnoty, až úzkosti. I když s ní na dálku komunikujeme, stejně nám chybí její blízkost. Chybí nám možnost se dotknout, cítit uklidňující fyzickou blízkost.
Evangelium: Matouš 15, 21 – 28
1. čtení: Izajáš 56, 1.6-7
2. čtení: Římanům 11, 1-2a.29-32
Milé sestry, milí bratři,
dnešní evangelium nám ukazuje Ježíše, který uzdravuje silou svého slova. Nemocnou dívku ani neviděl, nevzal ji za ruku, ale pouhým slovem „na dálku“ ji uzdravil.
Věřící člověk řekne „zázrak“, nevěřící „hloupost, něco takového není možné.“ A my věřící nemáme slova odpovědi, nemáme argumenty. Máme „jenom“ víru. A když nám navíc někdo řekne, že divy a zázraky jsou pohádky pro malé děti, zůstáváme většinou odzbrojeni. Kananejská žena nikoliv. Nekoukala napravo - nalevo, ale v pevné víře, že u Ježíše je pomoc, za ním volala. Volala tak, že učedníci se jí chtěli zbavit, jak jim bylo její volání nepříjemné.
Př 17, 27 Umění mlčet...
Jk 1, 26
Mt 12, 35nn
V poslední době často slýcháme, jak je doba zlá, lidi jsou zlí, co všechno musíme obětovat, jak trpíme, čeho jsme se museli vzdát... Přiznám se, že to neposlouchám ráda, protože s tím tak docela nesouhlasím, i když uznávám, že žijeme ve zvláštní době, kdy mnohé naše dřívější povrchní jistoty vzaly za své, a my jsme tak (možná překvapeně) mohli zjistit, co všechno k životu nepotřebujeme – a bez čeho nám naopak jde žít jen těžce.
Určitě se vám stalo, že potkáte někoho, kdo jen a jen nadává, a vy máte pocit, že přece nemůžete říct: "To já se mám, díky Bohu, dobře!“, že by bylo záhodno přihodit taky trochu negace. Ale proč!?