Žalm 6, 10: „Hospodin slyší mou prosbu,
mou modlitbu Hospodin přijme.“

Vážené sestry a vážení bratři ve službě,

blíží se opět 11. listopad, kdy si již po šestnácté budeme v naší diecézi připomínat to, co nejhoršího dokáže udělat člověk člověku na tomto světě. Tedy pozvednout zbraň, mučit a případně zabít protivníka. Odpovědnost za zabití druhého je plná od vrchního velitele ozbrojených sil, po posledního vojína v poli přes politickou reprezentaci až ke každému člověku daného státu, který takovou reprezentaci jakkoli podpořil.

Sestry a bratři, pokoj Vám.

Dnešní čtení evangelia se nese ve znamení, které bychom mohli popsat nebo nazvat jako důležité či osudové, případně rozhodující setkání.

Každý z nás má zkušenost s odloučením od blízké nebo nejbližší osoby. I novorozenec poznává tu, v tuto chvíli pro něj nejdůležitější osobu, svou matku. Ta je pro něj zárukou přežití, péče a lásky. A i později, když jsme již dospělí, známe ten smutek, stesk, když nejsme v blízkosti milované osoby. Mnohdy nás naplní pocit prázdnoty, až úzkosti. I když s ní na dálku komunikujeme, stejně nám chybí její blízkost. Chybí nám možnost se dotknout, cítit uklidňující fyzickou blízkost.

Evangelium: Matouš 15, 21 – 28
1. čtení: Izajáš 56, 1.6-7
2. čtení: Římanům 11, 1-2a.29-32

Milé sestry, milí bratři,

dnešní evangelium nám ukazuje Ježíše, který uzdravuje silou svého slova. Nemocnou dívku ani neviděl, nevzal ji za ruku, ale pouhým slovem „na dálku“ ji uzdravil.

Věřící člověk řekne „zázrak“, nevěřící „hloupost, něco takového není možné.“ A my věřící nemáme slova odpovědi, nemáme argumenty. Máme „jenom“ víru. A když nám navíc někdo řekne, že divy a zázraky jsou pohádky pro malé děti, zůstáváme většinou odzbrojeni. Kananejská žena nikoliv. Nekoukala napravo - nalevo, ale v pevné víře, že u Ježíše je pomoc, za ním volala. Volala tak, že učedníci se jí chtěli zbavit, jak jim bylo její volání nepříjemné.